ANALOGIE A SYMBOLIKA PŘÍZNAKU

ANALOGIE A SYMBOLIKA PŘÍZNAKU

Přicházíme teď k ústřední technice výkladu, kterou není

lehké vysvětlit ani naučit se. Především je nutné rozvíjet

intimní vztah k řeči a naučit se vědomě sledovat, co se říká.

Řeč je grandiózní pomůckou k pochopení hlubších a málo

viditelných souvislostí. Řeč obsahuje vlastní moudrost, tu

však sdělí jen tomu, kdo se naučí jí naslouchat. Naše doba

však má sklon k ledabylému a svévolnému zacházení s řečí,

a tím ztrácí přístup k odkrytí pravého významu pojmů. Protože

i řeč se podílí na polaritě, má vždy ambivalentní, dvojznačný

charakter. Téměř všechny pojmy se projevují ve více polohách. Proto musíme znovu zvládnout schopnost vnímat

každé slovo současně ve všech jeho významech.

Skoro každá věta druhého dílu této knihy má nejméně

dva významy. Pokud se zdá banální, je to téměř jistá indicie

pro to, že byla přehlédnuta druhá rovina, druhý význam.

Pokusíme se obrátit pozornost na důležitá místa uvozovkami,

kurzívou a dělením slov. Náš postup ovšem závisí na

vašem přístupu k vícerozměrnému charakteru řeči. Jazykový

sluch se dá naučit stejně těžko jako sluch hudební - oba

se však dají pěstovat.

Naše řeč je psychosomatická. Téměř všechna slova

a formulace, jimiž vyjadřujeme psychické stavy a procesy,

jsou odvozeny z tělesné zkušenosti. Vždycky můžeme pochopit

jen to, čeho jsme se někdy mohli chopit vlastníma

rukama. Již z tohoto příkladu vyplývá téma, které by si zasloužilo

důkladnější zpracování. Na tomto místě však zdůrazněme

alespoň toto: každá naše zkušenost, každý krok

našeho vědomí vede tělesností. Nepřijmeme vědomě žádný

princip, dokud nesestoupil do roviny tělesnosti. A ta nás

vtahuje do neuvěřitelné závislosti, z níž často máme strach.

Na této závislosti však závisí náš přístup k principu. I z uvedeného

myšlenkového postupu vyplývá, že nemocnost se

nedá odstranit.

Vraťme se však k významu řeči v našem kontextu. Kdo

se naučil vnímat dvojznačnost slov, s údivem zjišťuje, že

člověk popisem svých tělesných příznaků naráží i na své

psychické problémy. Jeden vidí tak špatně, že mu nic není

jasné; druhý je nachlazen a má všeho po krk; další nemůže

nic spolknout a jiný by nejraději vyletěl z kůže. Tu není co

dodat, stačí jen poslouchat, pokývat hlavou a přiznat: „Nemoc

vede k poctivosti!" (Užíváním latinských názvů chorob

se školská medicína postarala o to, aby se nedaly rozpoznat

obsahové souvislosti!)

Ve všech těchto případech musí tělo prožít to, co si

postižený netroufal přiznat ve své pýše. Neodvážil se přiznat,

že by opravdu mohl vyskočit z kůže, tj. rozbourat obvyklé

hranice, čímž se nevědomé přání projeví v těle jako

příznak a vynutí si vznik ekzému, aby si to přání uvědomil.

S ekzémem jako skrytou příčinou se pak postižený rozhodne

své přání nahlas vyslovit: „Nejradši bych vyletěl z kůže!",

protože má konečně tělesný důvod - a ten bere každý vážně.

Podobným způsobem se zaměstnaná žena neodváží přiznat

svému šéfovi, že má všeho po krk a ráda by si pár dnů

odpočinula, ale v tělesné poloze je akceptovatelná angínaa

kýženého účinkuje dosaženo.

Vedle smyslu pro dvojznačnost řeči je však důležitá i

schopnost analogového myšlení, protože ona dvojznačnost

je postavena na analogiích. Nikomu nepřijde na mysl, že by

člověku bez srdce mohl tento orgán skutečně chybět. Ani

přání vyletět z kůže se nebere doslovně. Tato rčení chápeme

analogicky, protože abstraktní princip musí být vyjádřen

konkrétními pojmy. Být bez srdce či nemít srdce chápeme

jako nedostatek schopnosti, který je na základě archetypální

symboliky od pradávna vyjadřován pomocí analogie.

Analogické myšlení vyžaduje schopnost abstrakce,

protože musíme v konkrétním rozpoznat princip nacházející

tu svůj výraz a přenést to konkrétní do jiné roviny. Například

kůže přebírá v lidském těle mimo jiné funkci hranice

a oddělení se od vnějšího světa. Chce-li někdo vyskočit

z kůže, chce tím prolomit hranice a překonat je.

Existuje analogie mezi kůží a normami, které v psychické

rovině mají stejnou funkci jako kůže v té somatické. Klademe-

li vedle sebe kůži a normy, neznamená to ani identitu,

ani příčinnou souvislost, ale vyjadřuje to jen analogičnost

principů. Tak odpovídají -jak ještě uvidíme - v těle

odložené toxiny (jedy) potlačeným konfliktům ve vědomí.

Tato analogie netvrdí, že konflikty produkují toxiny či

toxiny vytvářejí konflikty. Obě věci jsou pouze analogickou

manifestací v různé poloze.Psychika způsobuje právě tak málo tělesných příznaků

jako tělesné procesy psychických změn. V obou rovinách

však nacházíme analogické předlohy. Všechny obsahy

vědomí mají odpovídající výraz v těle a naopak. Obliba

procházek či úzké rty jsou právě tak příznakem jako hnisavé

mandle. (Srovnej stanovení anamnézy v homeopatii.) Příznaky

se liší jen subjektivním oceněním, které jim jejich

majitel přisoudí. Teprve odmítáním a odporem z nich dělá

příznak nemoci. Odpor nám prozrazuje i to, že určitý symptom

je výrazem jisté částí stínu. A všechny symptomy, které

vyjadřují vědomé složky naší duše, milujeme a hájíme

jako výraz své osobnosti.

Dávno sporná hranice mezi zdravým a nemocným,

mezi normálním a nenormálním, se dá zodpovědět jen

v poloze subjektivního hodnocení - nebo vůbec ne. Posuzujeme-

li tělesné příznaky z psychického hlediska, chceme

tím v prvé řadě pomoci postiženému, aby obrátil svůj pohled

na oblast, kterou si dosud neuvědomoval, a zjistil, že

je taková, jaká je. V duši je to stejné jako v těle -jak nahoře,

tak dole. Neje o to okamžitě něco měnit čí odstraňovat,

ale naopak: vyplatí se přisvědčit, protože „ne" zatlačí tuto

oblast znovu do stínu.

Již pouhé nahlédnutí přispívá k uvědomění. A přinese-

li posílené vědomí subjektivní změnu, je to výborné.

Každý úmysl něco měnit však má protichůdný efekt. Záměr

rychle usnout je tím nejjistějším způsobem, jak zahnat spánek.

Neúmyslně však přijde snadno. Neúmyslností míníme

přesný střed mezi vůlí něčemu zabránit a do něčeho se nutit.

Klid střední polohy umožňuje, aby se stalo něco nového.

Kdo bojuje a něco pronásleduje, nedosáhne cíle. Budeli

mít někdo při interpretaci obrazů nemoci pocit, že výklad

je zlovolný či negativní, je to znamení, že se dosud nezbavil

chybného pohledu. Protože ani slova, ani věci, ani žádné

události nejsou samy o sobě zlé, pozitivní ani negativní, jejich

ocenění je pouze věcí pozorovatele.

Je nasnadě, že nebezpečí takových nedorozumění přináší

naše téma hodně. V příznacích nemoci se manifestují

všechny principy, které byly jak jednotlivě, tak kolektivně

hodnoceny silně negativně, a proto nebyly vědomě prožity

a rozpoznány. Velmi často proto narazíme na problémy agrese

a sexuality, protože tyto oblasti velmi rychle a snadno

padly za oběť přizpůsobování se normám a hodnotovým

představám sociálního společenství, a proto musely zvolit

k realizaci utajené cesty. Konstatování, že se za příznakem

skrývá čistá agrese, není žádným obviněním, chce jen napomoci

ji vidět a připustit si ji. Obavu, co hrozného by se

při takovém postupu mohlo stát, vyvrátíme faktem, že agrese

je tu i tehdy, když ji nevidíme, a nahlédnutím se nestane

ani větší, ani horší. Pokud agrese (či jiný libovolný impulz)

leží ve stínu, uniká našemu vědomí, a tím je nebezpečná.

Máme-li přivyknout novému způsobu znázornění tradičních

představ, musíme se klidně a pozvolna zbavovat

navyklých postupů hodnocení. Je také dobré zaměnit celkově

analytické a racionální myšlení za schopnost myslet

obrazně, symbolicky a analogicky. Jazykové vztahy a asociace

pomáhají rychleji pochopit utváření skutečnosti než

sterilní příčinná posloupnost. Schopnosti pravé hemisféry

umožňují, aby se obrazy nemoci rozvinuly do vnímatelného

stavu.

3. pravidlo. Vyabstrahujte z příznaků princip a přeneste

jej do psychické roviny. V poslouchání se do jazy-kových

formulací je užitečným klíčem, neboť naše řeč je psychosomatická.

VYNUCENÉ NÁSLEDKY

Téměř všechny symptomy nutí ke změně jednání a dají

se rozdělit do dvou skupin: na jedné straně nám zabraňují

dělat to, co máme rádi, na druhé nás nutí dělat něco, co

nechceme. Kvůli chřipce nemůžeme jít na návštěvu, ale

musíme zůstat v posteli. Kvůli zlomené noze nemůžeme sportovat, ale musíme být v klidu. Přisoudíme-li nemoci

záměr a smysluplnost, poslouží znemožněné a vynucené

změny jednání pochopit účel příznaku. Vynucená změna

jednání je vynucenou korekturou, a mčla by proto být brána

vážně. Nemocný má sklon klást odpor všem vnucovaným

změnám životního stylu a použít všechny možné prostředky

k tomu, aby tak rychle, jak to jen jde, se vrátil k navyklému

způsobu života.

My naproti tomu považujeme za důležité umožnit poruše,

aby nás opravdu rušila. Příznak vždy koriguje jen jednostrannosti.

Přehnaně aktivní člověk je nucen ke klidu,

nadmíru pohyblivý je v pohybu omezen, komunikačně závislému

je tato možnost odebrána. Příznak si vynucuje pozornost

neprožitého pólu. Měli bychom na to více dbát

a dobrovolně se zřeknout toho, co nám odebírá, a přijmout

to, co nám vnucuje. Nemoc je vždy krizí a každá krize se potřebuje

vyvinout. Každý pokus dosáhnout stavu před nemocí

je naivní nebo hloupý. Nemoc směřuje k novým, nepoznaným

a nezažitým břehům - teprve když toto vyzvání

vědomě a dobrovolně vyslyšíme, propůjčíme krizi smysl.

4. Pravidlo. Obě otázky: „V čem mi brání příznak?"

a „K čemu mě nutí?" vedou většinou rychle k ústřednímu

tematickému okruhu nemoci.

ANALOGIE A SYMBOLIKA PŘÍZNAKU

Kontakt